Moje jméno není důležité. Ostatně vzato, možná není důležité ani nic jiného. Umírám, do konce mého života zbývají pouhé dny. Pak zmizím, už nebudu, moje existence v tomto světě skončí. Co bude dál, pokud vůbec něco, netuším. Většina mých vzpomínek, zkušeností, zážitků a pocitů se navždy ztratí, i když jsem byl otevřeným člověkem, to, co jsem řekl ostatním byl stejně jenom zlomek celku. Už nemá smysl, abych dělal cokoliv dalšího než vzpomínal a přemítal. Nemám sílu na nic jiného. Nedokážu se ani zlobit a odmítat svůj osud. V téhle části mojí duše už vyschla všechna voda, květiny zvadly a je tu jen unavená poušť a písek. Jsem teď pro ostatní jenom přítěž, ale snad už ne na dlouho.
Je to zvláštní pocit, teď tu jsem, ale možná za týden už tu nebudu. Moje existence má jasný konec. Cokoliv, co bude za dva týdny se mě už netýká. Veškeré nesplněné sny, ambice a tajná přání už jsem pustil k vodě. Zhruba za týden tu už nebudu, svět ale půjde dál, jako kdyby se nic nedělo. Pár lidí bude truchlit, o pár lidí míň mě přijde pohřbít a ještě míň lidí si potom na mě občas vzpomene. Ti lidé, co si na mě vzpomenou, taky jednou zemřou, někteří z nich ale možná o mě řeknou svým dětem. A oni svým dětem. Říká se, že za tři generace po tvojí smrti tě svět úplně zapomene, pokud neuděláš něco vyjímečného. Jak já to mám poznat? Však bylo tolik těch, co věděli, že něco udělali, ale svět je zapomněl. Ale bylo také mnoho těch, kteří udělali něco tak výjimečného, že si je pamatujeme doteď, ale zemřeli stejně neznámí a osamělí, jako jsem teď já. Někteří měli aspoň tu čest zažít smrt bojovníka, já tu akorát musím po měsíce chřadnout, dokud nezeslábnu tolik, že tělo nebude moci jít dál a já vydechnu naposledy.
Nevěděl jsem, že to takhle skončí. Nemyslel jsem si, že to vůbec skončí. Člověk si žije svůj život každý den ne jako kdyby byl jeho poslední, jak říká staré klišé, ale jako by nikdy neměl zemřít, jako kdyby měl žít navěky, a bylo před ním otevřeno nekonečno dní a nekonečná budoucnost, a něco tak banálního jako smrt samotná by nikdy nehrozilo. Jen občas si to připomene - když začnou umírat naši prarodiče, učitelé, rodiče a konečně známí, přátelé, (ex-)kolegové a (ex-)partneři. Chvílí cítíš, jak smrt klepe na dveře a jak je život vlastně křehký a vzácný a jak je jednoduché o něj přijít. Pak truchlíme, tak jako tak, i za ty, kteří přežili sami sebe a smrt pro ně byla vysvobozením. Senilní senioři, lidé ve vegetativním stavu, lidé jako já.
Je to poslední moment, kdy si lidi jako já vzpomenou na Boha. Moje rodiče i prarodiče byli věřící, protestanti, každou neděli jsme chodili do kostela. Já jsem samozřejmě všechny tyto věci zavrhl, jakmile přišla puberta. Teď já i ostatní si vzpomenou na Boha jenom v těchto těžkých situacích. Jde to na obě strany. Zloba - lidé se ptají, proč nás Bůh takhle trestá, jak tohle může dopustit, proč s tím něco neudělá? Proklínají ho a snaží se mu, vlastně však sami sobě, dokázat, že neexistuje. Na druhou stranu prosba, přání a skrytý vděk - prosí Boha a modlí se, aby zvrátil temný osud, aby zachránil hříšníka, který v nemocniční posteli prožívá svoje poslední chvíle, aby přišlo náhlé uzdravení, jako blesk z čistého nebe, pak si přejí, aby to bylo v pořádku, aby to nebolelo a závěrem jsou vděční, možná, za to, co bylo a že jim jejich skrytá víra pomohla přestát tu lidskou katastrofu. Někteří nahlas nepřiznají ani to.
Já jsem na Boha nemyslel, nemyslel jsem vlastně na nic jiného. Žil jsem svůj život neuvědoměle, ale možná dobře. Vím, že jsem ho mohl žít líp. Vím také, že jsem ho mohl žít mnohem hůř. Nemám žádné velké výčitky z ničeho, co jsem udělal. Spíš to jsou věci, které jsem neudělal, které jsem zanedbal, a které jsem udělal špatně. Samozřejmě také věci, které jsem nestihl.
Chtěl jsem být otcem, chtěl jsem přivést do světa následovníka na trůn, který by zdědil něco ze mě a nesl s sebou mojí památku tak, jako já nesu památku svých rodičů. Možná mluvím v mužském rodě, ale dcera by byla stejně dobrá, jako syn. Moje rodiče mě taky měli pozdě, a tak jsem je musel pochovat, když jsem byl stále ještě docela mladý. I když jsem tehdy už dávno překročil hranici zletilosti, teprve když jsem pohřbil i otce jsem se cítil jako opravdový dospělý, do té doby jsem byl i dítětem. Najednou jsem byl na špičce svého blízkého rodokmenu, toho, se kterým jsem měl kontakt, musím podotknout - mám vzdálené příbuzné, ale jsou moc daleko, a ke mně už jsou víc cizí, než příbuzní. Najednou jsem byl na špičce, jako ten nejstarší, a byl to churavý rodokmen, rodinný strom, který měl jen velmi málo lístků, které život rozehnal různě po světě.
Přes všechny moje zaměstnání a moje vzdělání a moje kompetence, já jsem cestovatel. Že bych byl jako Miroslav Zikmund nebo Jiří Hanzelka, cestoval po zemích světa a psal zajímavé cestopisy, které by živily mě i moje cestování? Není tomu tak. Já jsem byl cestovatel duší. Možná bych se spíš měl nazvat kočovníkem. Tedy člověk, který nezůstane na jednom místě dlouho. Během svého života jsem měnil nejdřív školy, potom povolání. Přitom jsem měnil názory, politické postavení, styly, módu a vkus. A pořád jsem měnil lidi.
Přecházel jsem z jedné skupinky kamarádů do druhé a jako správný sociální chameleon jsem vždy všechno absorboval. Věděl jsem přesně, o čem se bavit, jaké ze svých názorů prezentovat, jak správně ukazovat svůj vkus, co říct, abych byl zajímavý. Nepřipadalo mi to vůbec jako přetvářka. Vnímám to podobně jako imunitní systém a infekce. Interakce s různými sociálními skupinkami byly různé infekce a můj duševní imunitní systém věděl vždy intuitivně, ba instinktivně, naprosto přesně, jaké aktivovat protilátky. Bylo to něco naprosto přirozeného, nebyl v tom žádný úmysl.
Se žádnou skupinou jsem nezůstal zas tak dlouho, se žádnou jsem se ale nerozešel ve zlém. Já nemám ve světě nepřátele. Neexistuje člověk, který by mě nesnášel, který by ke mě přišel a vyčítal mi moje vady, názory a další věci, které jsou nepřípustné pro jeho citlivý žaludek. Já jsem trochu chtěl nějakého nepřítele. Nebo aspoň rivala. V tomhle ohledu mi svět nabídl jen a pouze apatii. Můj duševní imunitní systém byl moc silný na to, aby elegantně nepřekonal žádnou sociální infekci. Musí pak být k smíchu, že umírám právě na imunitní onemocnění. Je to v pořádku, sám se usmívám téhle souhře náhod.
Celý svůj život jsem byl zdravý v těle. Od útlého věku jsem sportoval, od střední školy jsem posiloval, na výšce a po ní jsem přidal ještě další sporty. Osud mi přidělil atraktivní vzhled i v partiích, které jsem nemohl ovlivnit sportovně, a proto mi lidé byli vždy nakloněny. Nikdy jsem se nemusel moc snažit, abych vzbuzoval zájem jak romatický tak přátelský u žen i mužů. Vyzkoušel jsem obojí, bohužel jsem však brzy shledal, že orientací patřím do nudné většiny. I u žen jsem praktikoval svůj cestovatelský přístup. Neměl jsem žádné preference, žádnou úroveň standardu. Říkal jsem si, vyzkouším je všechny a podle toho uvidím. A tak jsem zkoušel a vyzkoušel a pak jsem zas odešel o dům dál. Lituji, že mi na některých z nich nezáleželo více. Lituji zlomené srdce, které mám možná na svědomí. Nikdy jsem nevydržel na jednom místě dostatečně dlouho na to, abych zažil důsledky svých činů. Nemusel jsem se potom cítit, že moje jednání vůbec nějaké důsledky má a že perspektiva druhých se může lišit od té mojí.
Tak jsem neměl vůči lidem obecně potřebu projevovat schovívavost. Poznal jsem je a moc mě to nezajímalo. Když měl někdo nějakou chybu, tak jsem mu jí občas elegantně vyčetl, ale vždycky jsem odešel a šel jsem o dům dál. Vlastně jsem se tím vyhnul i tomu, že by někdo vyčetl nebo objevil nějakou z mých chyb. Takže vlastně nevím, co je se mnou špatně a nevím, jestli to ve svých posledních dnech dokáži vymyslet. Nevím ani, jestli na tom záleží a jestli bych měl trávit čas snahou o sebepoznání, nebo bych si snad měl najít jinou aktivitu? Není moc jiných aktivit. Nechci už se koukat na televizi a na internet. Už dlouho nezvládnu pohled na sociální média. Jsou plné životů jiných a co hůř, i toho mého.
Ve Španělsku žije moje mladší sestra s její novou rodinou, s manželem čekají první dítě. Nebrala mi telefon a nikdy mi nepřijala žádost o přátelství. Ne, protože by mě nesnášela, jenom jsem moc daleko, fyzicky i metaforicky, a moc na okraji věcí, které naplňují její život. Přesto mám její adresu a vím, že tam žije. Až zemřu, ona dostane přístup ke všem mým účtům na sociálních médiích a jinde.
Nenechal jsem jí žádné dluhy, ale nezbylo po mě ani žádné dědictví. Jakožto “cestovatel” jsem nikdy neměl potřebu nic budovat a schraňovat. Nikdy jsem nevlastnil nemovitost, byty v podnájmu jsem střídal často, všechny “volné” peníze jsem utratil na zábavu, společenské akce, ženy, alkohol a předražené jídlo. Nic jsem nikdy neinvestoval. To něco, co mi zbylo, jsem utratil za dary lidem kolem sebe. Už jako puberťák jsem věděl, že existuje pár univerzálních dárků, které mohu vrazit komukoliv, abych trochu zvýšil svoje postavení. Nebylo v nich nic promyšleného, ani procítěného, ale používal jsem trik od jednoho známého. On ho myslel hezky, já jsem ho zneužil. Řekl mi jednou: “Copak je potřeba, aby měl někdo narozeniny, svátek, Vánoce nebo bůhvíco, abych mu dal dárek? Dávám snad dárek kvůli tomu, že je nějaké datum, nebo proto, protože chci někomu udělat radost?” A tak jsem daroval jen tak v náhodné momenty. Říkám si, jestli pro obdarované mají moje dary nějakou hodnotu, nebo jestli byly věcí okamžiku tak, jako pro mě.
Jsem prohnilý do morku kosti. Představuji si jak když mě rozříznou se ze mě začne linout stoletá hniloba, hnis a plíseň. Narozdíl od Doriana Graye nemám svůj obraz, který by to mohl všem ukázat, když se jen podívají, a tak vím, že většina na mě bude vzpomínat v dobrém, když už. Jak jsem řekl, nemám nepřátele, ani náznak jediného vědomého oponenta nebo rivala. Jednou jsem zkoušel svoje hříchy vyprávět jedné z žen, která byla součástí mé dobyvatelské kariéry. Myslela si, že se jedná o humor a označila to, co jsem řekl, za šarmantní laškování, tak jsem v tom přestal pokračovat. Ani kněz by mi to nevěřil.
Dnes jsem měl sen. V poslední době jich mívám hodně, asi se moje nevědomí rozhodlo naposledy promluvit a říci všechno, co se doteď nestihlo vyplavit na povrch. Byla zima, sněžily velké vločky, všude bylo bílo a ticho, jenom křupání sněhu, když jsem na něj já nebo někdo jiný našlapoval. Vítr nefoukal a tak se vločky jen pomalu snášely na zem. Obloha byla stejně bílá jako zasněžená zem. Šel jsem po chodníku, měl jsem na sobě teplou zimní bundu a čepici, na nohou hipsterské techwear kalhoty a boty, které byly inzerovány jako “městská obuv pro mládež”. Tohle oblečení jsem měl opravdu na sobě, když jsem se tehdy na Islandu stavoval jako několikadenní přestávku na cestě do dalekého Vinska. Z chodníku, po kterém jsem šel odbočovalo několik malých vydlážděných chodníkových uliček, které vedly napříč zasněženým trávníkem k panelákům. Každá odbočující ulička začínala třemi schody, pak to už byla rovinka. Na jedné z uliček právě na těchto schodech na bílém sněhu sedělo v zimě černé koťátko. Já jsem k němu přišel, vřele jsem ho pozdravil a sednul jsem si na schody k němu a koukal na projíždějící auta. Když mě koukání omrzelo, obrátil jsem ke zpátky ke koťátku. Koťátko ale bylo mrtvé - zemřelo mezitím na podchlazení.
Říkal jsem si, že je to trochu klišé a povrchní na řeč snu, ale co mám já co říkat. Měl jsem v životě řadu povrchních období, kdy jsem úplně propadl hedonistickým tendencím. Ptal jsem se, co je na tom špatného? Jenom jsem šel a slepě jsem si užíval bez jakéhokoliv ohledu na ostatní, nebo vůbec cokoliv jiného. Přece nic nikomu jinému nedlužím, proč bych se měl nad tím zaobírat? Abych zabránil černému svědomí, občas jsem tu krasojízdu proložil něčím hodnotným, nebo jsem se stranil lidí, jejichž přítomnost by mi připomínala moje povrchní chování nebo mohla narušit můj přístup “dělám si nerušeně jen to, co chci”. Balil jsem to do výmluvy, že jim nechci ublížit, protože se mi možná ještě budou hodit. Vždy, když se věci vymkly kontrole, jsem zkrátka odcestoval.
Cestoval bych i teď, daleko na sever a na západ, tak daleko, jak jen to jde. Třeba do Grónska… Grónsko zní fajn. Ale nemohu, s mým cestováním je konec. Myšlenka cest mi připadá opět náročná, náročnější než když jsem začínal. Potom to už bylo jednoduché. Vypovědět podnájem, sbalit se, mít zařízené vízum, pokud ho cílová země požadovala, odjet, sehnat si práci, sehnat si společné bydlení a pak legitimní podnájem pro sebe. Tento cyklus jsem dokázal zopakovat až dvakrát za rok.
Práce, které jsem střídal, byly různé. Většinou nevyžadovaly moc velké předchozí kompetence a ze začátku neměly velký honorář, zpravidla jsem ale vždy dokázal vyjednat lepší podmínky nebo si našel lepší alternativu. Po mých studiích ze mě měl být auditor, konkrétně se specializací na velké německé firmy. Přecházet v rámci povolání z firmy do firmy mi vyhovovalo, nakonec jsem se ale oprostil od tohoto povolání úplně. To samozřejmě nepomohlo mojí finanční stránce, ale jeden člověk bez mazlíčků dokáže vyžít i z mála. Někdy jsem taky hřešil na samovolnou dobrotu a podporu od ostatních.
Došel jsem k závěru, že lidé jsou vesměs stejně dobří, jako jsou hloupí. Vysvětlovat, co myslím jejich dobrotou snad nemusím, ale hloupost je nutné blíže specifikovat. Nemyslím si, že by byli hloupí v tom, že by jim scházela inteligence, že by nechápali a nedokázali se učit. Je to hloupost něčeho jiného, že stačí pár vlídných slov a trocha přetvářky a běžný člověk ti jde hned na ruku. Každý si říká, že on nebo ona takový není, že zrovna oni nepodlehnou manipulaci, ovlivňování nebo propagandě. Jejich skálopevné přesvědčení o jejich odolnosti ale naopak vede k tomu, že přestanou dávat pozor. Všem - a zejména sobě - sice tvrdí “já jsem opatrný” nebo “já jsem opatrná”, ale popravdě jdou s proudem jako všichni ostatní a to do doby, než narazí čelistí do zdi a utrpí zranění na duši. Pak se snaží vrátit co bylo, tu idylku, kterou ovšem často už nelze získat zpátky. Někdy jsou věci stále na stejném místě, ale změněný jsem já a už nepasuji tam, kam jsem dříve pasoval. Nějak takhle to funguje. Kdyby lidé takoví nebyli, tak by přestal existovat lidský rod hyen, Však bychom je jinak eliminovali z genetického fondu jiné rasy.
Nejvíc jsou lidé zranitelní a hloupí právě v lásce. Nemělo by na tom být nic zvlástního, vždyť je to požadavek, stát se trochu zranitelným. Člověk ví, že eventuálně musí odhalit svoje karty a že láskou dává do ruky druhému nůž, který mu ten druhý může zabodnout hluboko do hrudi a otáčet s ním, dokud tam, kde bylo srdce, nezůstane jen zkrvavená díra. A mnohý tohle udělá, aniž by se nad tím zamyslel. Je lehké konat zlo, když si vůbec nepřiznám, že proto mám kapacitu. Je lehké konat zlo, když přitom dělám něco, co se mi líbí a z čeho jsem nadšený. Však kolik je případů sňatkových podvodníků, kteří vědí přesně, jaká tlačítka u svobodných žen zmáčknout, aby se jim vetřeli do přízně. Kolik je případů zlatokopek, které dokáží precizně zneužít osamocení a romatických přání movitých mužů. Kolik žen odešlo od svých rodin a vyprázdnilo svoje bankovní konta, protože internetový podvodník se tvářil jako muž jejich snů, ze kterého samotné ženě zůstal rozum stát, že zrovna ona mu připadá krásná. Kolik mužů opustilo svoje manželky a děti a také vyprázdnilo kounta, protože se podvodník tvářil přesně jako ta mladá, atraktivní a sexuálně vitální žena, která mu dá přesně to, po čem touží, jen když jí koupí letenku z Filipín a zaplatí další vymyšlené výdaje. Zas si nechají prodat pohádku, že zrovna oni zaujali takovou ženu víc než mladší, atraktivnější, svalnatější a bohatší muži. Každý muž chce být přijat takový, jaký je, včetně jeho nedostatků, a chce, aby mu byla projevena schovívavost.
Před deseti lety jsem byl v Japonsku. Tamní kultura je jiná než tady, zejména co se týká zodpovědnosti a přístupu k povolání. Říkají jim “salarymen”, typ mužů a občas i žen, kteří vykonávají kancelářská povolání, často od rána do setmění a dál. Někteří ve svých kancelářích i spí a domů se dostanou pouze o víkendu, pokud vůbec víkendy mají. Jejich kolegové se stávají bližšími než přátelé a rodina, protože oni jediní jsou během práce dostupní a jenom na ně může mít jedinec čas. Přemýšlel jsem nad otázkou, proč si to dělají. Pokud si odmyslíme plat, není to o moc jiné než otroctví. Stává se také, že takoví pracovníci se přepracují až k smrti z vyčerpání, srdečnímu selhání, nebo duševnímu onemocnění vedoucímu k sebevraždě. Pro mě žádná taková rutina nemohla nikdy existovat. Tedy, absence rutiny a jistot byla moje rutina. Můj čas v Japonsku nejvíc odpovídal nomádskému způsobu života, zkrátka jsem chodil mezi městy a vesnicemi na venkově. Rozdíl byl drastický, vesnice mi téměř připadaly, jako by stále byly v 19. století. Tokyo je naopak v některých místech až dystopické megaměsto.
V Japonsku jsem strávil celkem tři roky, pak jsem se vrátil do Evropy. Moje “opravdové” cestování znamenalo, že jsem vždy měl o čem vyprávět, když jsem poznal nové lidi. Většinu svých zkušeností jsem si samozřejmě musel nechat pro sebe, abych novým a nic-netušícím lidem nedal nic najevo o svojí nátuře. Vždy jsem to prezentoval tak, že moje cestování je u konce, že jsem sem došel, abych zapustil kořeny, seznámil se s lidmi a začal dělat něco nového a prospěšnějšího. Lidé potom byli ochotnější se mnou navazovat pouta. Když jsem odcházel, prezentoval jsem to tak, že se někde vyskytla příležitost, nebo že nedokážu odolat jedné poslední cestě a ať na mě vzpomínají v dobrém. Občas jsem jim řekl, jaká je moje nová destinace, občas jsem sám nevěděl a tak jsem si něco vymyslel. Domů jsem se nikdy nevrátil, můj rodný dům se nejspíš stále rozpadá a jestli už neobrostl břečťanem, určitě se tak v příštích letech stane. To už ale není můj problém. Dům je psaný na sestru.
Ne všechny moje cesty byly na bezpečná a bohatá místa. Jednou jsem zkusil i válečnou zónu na Blízkém východě. Bylo na mě vidět, že jsem cizinec, a tak si mě ani jedna strana v konfliktu nijak závažně nevšímala. Přes velkou chudobu v regionu byli místní pohostinní, možná si mysleli, že jsem někdo důležitý, politik, žurnalista nebo podobně. Drtivá většina nemluvila žádným z jazyků, kterým mluvím já. Ti co mluvili se mi ale snažili vyprávět o válce, o původu konfliktu a o co vlastně jde. Nic jsem z toho nepochopil, žádný z důvodů mi nepřipadal dost dobrý. Zdálo se mi to jako nekonečný cyklus, prázdná válka o nic. Přijde diktátor, ten utlačuje některé, zatímco jiné zvýhodňuje. Potlačuje odboj tak krutým způsobem, že jenom ti nejidealističtější a ty nejbojovnější a nejbrutálnější separatisté zůstanou v odboji. Tak těžké časy vychovají tvrdé muže a ženy. Tito separatisté vládnoucí režim nesnáší do morku kosti, každý státní zaměstnanec, od těch nejmenších uklízečů, přes všechny policisty, vojáky, úředníky, inspektory, komisaře, malé i velké politiky, včetě diktátora samotného, jsou podle nich stejnou mírou vini na nepříznivé situaci jejich země, a všichni si zasluhují ten nejvyšší trest, který je možný.
Tajemství, které si oni neuvědomují a vlastně ani většina jiných je, že pro každé co je vždy možné najít nějaké proč. Jinými slovy, kdo chce psa být, hůl si vždycky najde. Kdo aktivně participoval na režimu, tak na něm participoval a je vinen, tedy zaslouží si být potrestán. Tolik dává smysl. Ale i ten, kdo neparticipoval, je v jejich očích vinen, protože tomu nezamezil, byl pasivní a je možné ho osočit, že mlčení je souhlas. Co ten, kdo byl v odboji, ale vzdal to, bez ohledu na důvod, třeba i kvůli bezpečí rodiny? Taktéž vinen, zradil vyšší dobro. Jako kdyby říkali: “Pošli, matko, pošli svého syna jediného v smrti ústrety. Pošli jej, s puškou v ruce, na bojovou linii bránit matičku vlast!” A tváří se, jako kdyby jejich krvežíznivost po převratu měla trumfnout všechny mateřské instinkty. A jako kdyby sami neměli doma matku, která vidí věci stejně.
Kdo chce, pro každé co si najde alespoň jedno proč. Setkal jsem se tisíckrát s lidmi, kteří nechtěli přijmout zodpovědnost, nechtěli vystoupit z komfortní zóny způsobem, který stál za to, nechtěli udělat něco, co sami věděli, že má velký smysl, a nechtěli přijmout zodpovědnost za žádnou svojí vinu. Je o tom tisíc příběhů, kde člověk hledá zbytečné důvody. Muž nechce udělat velký krok, důležité rozhodnutí, a hledá důvody, proč ho nedělat a proč se mu vyhnout, i když doopravdy se bojí zodpovědnosti v případě, že by se rozhodl špatně. Holka hledá všechny důvody, proč se jí nelíbí dobrý kluk. Dokola vymýšlí nové standardy a požadavky, pořád jí není dost dobrý, pořád kouká jinem. Ale doopravdy si je nejistá sama sebou, jestli má na to mít opravdový vztah a jaké jsou její vady, ale žádné jeho vady nejsou neodpustitelné nebo “neléčitelné”. Dítě hledá všechny důvody, proč se vyhnout práci ve škole, proč odložit učení a proč neudělat domácí úkoly hned a včas. Doopravdy se mu jen nechce se pustit do práce a radši by hrály hry, byly venku s kamarády nebo se věnovaly jiné částečně hedonistické (do té míry, do jaké mohou děti být hedonistické) zábavě. Sympatické na dětech je aspoň to, že svůj hedonismus neskrývají před ostatními. Senioři hledají všechny důvody, proč je všechno špatně, proč dříve bylo líp a proč se zlobit na svět. Věci ale jsou jen těžko o tolik horší, těžko bylo dřív líp a světu nelze jentak přiřknout vinu. Pravda je taková, že se nezměnil svět, ale oni, postihlo je stáří a bolesti a věci kolem nich jdou dál, i když oni už jít dál nemohou. S tím soucítím.
Závěr těchto věcí je jasný, když se chovají iracionálně jedinci, celek se nemůže na základě toho záhadně chovat racionálně. Jeden můj známý, který dělá do financi, nebo dělal, pokud za posledních 12 let co jsem s ním nemluvil změnil kariéru, tvrdil, že by ekonomika přestala fungovat, kdyby se její účastníci chovali jen racionálně a nedělali chyby. Stačí si vzpomenout na to, že většina investičních záležitostí je hra s nulovým součtem, tedy, co jeden hráč získá, druhý musí ztratit. Když dobře koupíte akcii, někdo vám jí musí špatně prodat, když jí pak dobře prodáte, někdo jí musí špatně koupit. Peníze se nezjevují z čistého nebe a neexistují ve vaakuu.
Poslední dva týdny jsem na pokoji sám. Myslím, že se lékaři bojí infekce vzhledem k tomu, jak mě opouští síly a imunitní systém. Do té doby jsem měl společnost, která se rychle měnila. Nejmenuje se to tak oficiálně, ale je to vlastně paliativní péče. Věděl jsem, že jakmile někoho odvezli, tak se s tím člověkem už nikdy nesetkám, maximálně na lopatě v krematoriu. Nemluví o tom, ale každý tady zná svůj osud. Každý to bere jinak. Jedna paní si tu luštila křížovky, dokud mohla.
Před osmi lety byly v Lotyšsku povodně. Prudké deště zatopily Rigu, když Západní Dvina přetekla všechny hráze. Dvina nebyla jediná řeka, která vytekla z koryta, katastrofa postihla řadu menších měst a vesnic. V Lotyšsku před osmi lety byly nejen povodně, ale i já. Můj byt byl v přízemí, a povodeň smetla všechno, co v bytě bylo. Pro mě to znamenalo prakticky jenom ztrátu jídla, všechny ostatní cennosti jsem měl buď u sebe nebo v půjčeném autě, které jsem nechal na střešním parkovišti blízkého obchodního domu, když jsem zjistil, že nikdo nekontroluje, jak dlouho tam auta parkují. Byl to pro mě signál vytáhnout kotvy a odsunout se někam dál. Lotyšsko mi stejně připadalo mdlé a depresivní a jejich statistiky o sebevraždách to jen potvrzovaly. V Rize voda dosahovala v některých případech výšky několika metrů. Domy na poříčí byly úplně zničené a jejich obyvatelé přišly o mnoho majetku a upomínek z jejich životů. Vzpomínám si na příběh muže, který riskoval smrt tím, že se hnal zpátky do svého potápějícího se domu, aby zachránil rodinné fotoalbum. Pomohl jsem při odklízení jako dobrovolník. Využil jsem také volné chvíle, vypnuté elektřiny a nezamčených obchodů v obchodních centrech, abych nelegálně posílil své jmění na cestu. Další den jsem Lotyšsko navždy opustil.
Záhadu lotyšského splínu jsem nikdy nevyřešil. Ekonomika nebyla zas tak zlá, příroda a krajina byla krásná, země má kulturu i památky. Sociální systém je lepší než většina východních zemí, i když mám své výhrady. Že by generační trauma? Alkoholismus? Desetina všech lotyšců splňuje podmínky chronické deprese. Jejich sebevražednost je více než dvakrát větší, ale tu statistickou odchylku tam dělají muži. To mi říká, že to nemůže být genetická predispozice, leda by byla tak vzácná a specifická, že by ovlivňovala jen muže, což je nepravděpodobné. Já to tu v nemocniční posteli ale nevyřeším, ani si nemůžu ověřit, jestli si statistiky pamatuji správně.
Nejsem zvyklý být sám. Respektive, nejsem zvyklý nebýt obklopený lidmi. Můj způsob života vyžaduje přítomnost jiných lidí. I když je neposkvrněná příroda krásná, pro mě je také děsivá kvůli absenci lidského pokolení. Kdyby na světě byli jenom tací, jako jsem já, člověk by do několika generací vymřel. Vzpomínám si na jednu postavu, obra, který, ačkoliv byl oslepen, dokázal najít spokojenost v jednoduchém, poklidném životě. O svém životě pravil, parafrázuji, něco jako: “Nikdy nezapomeneme na draky. My rytíři jsme bojovali statečně, ale za každého padlého draka padly tři tucty nás. Vzrušení, pýcha, nenávist, hněv… Draci probouzeli naše nejcitlivější emoce… Jednou to taky pochopíš. Za tvého soumraku se vrátí staré myšlenky ve vlnách nostalgie.” Kde jsou moji draci? Ti největší nepřátelé, pro ty nejnapínavější emoce? Říkám si, jestli jsem vůbec zažil nějaké opravdové vzrušení, nějaké opravdové napětí. Požitkářství není to spravné vzrušení. Vždy se dostaví nepříjemná pachuť v puse. Připadám si jako gondoliér, který jen s různými pasažéry proplouvá benátskými kanály.
Ta pachuť v puse, abych nezapomněl, to je svědomí. To jsou ty okovy, které nám zabraňují se utrhnout ze řetězu a dělat úplně cokoliv bez ohledu na následky. Jenom psychopati se ho dokáží zbavit. Běžní lidé jsou akorát nanejvýš dobří v jeho potlačování. Nepřemýšlet nad důsledky akcí, zamést výčitky z předchozích činů krátkodobou rozkoší z nových činů, dokola a dokola, jako když alkoholik měsíce přepíjí nástup kocoviny dalším a dalším alkoholem. Snažit se nevidět, kam vede chování daného člověka. Říká se, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Ti, kteří jsou vědomě sobečtí a slepí tam ale jedou rychlíkem. Ten trik spočívá v tom, že každý dluh má nějakou splatnost. A kdo dluh nesplácí, tomu naskakují úroky. Tak dlouho, než přerostou přes hlavu. Možná proto dřív lidé chodili ke zpovědi.
Připadá mi, že se mi svět čím dál více rozděluje na dva. Ten objektivní, který je venku, v reálu, tato místnost, věci v ní, všechno takové, jaké to je. Tento svět mě už opouští, respektive, z vnější perspektivy opouštím já jeho. Ten druhý je v mé hlavě, svět neexaktní, který se přelévá a nesleduje žádnou kontinuity nebo vnitřní koherenci. Vzpomínky, představy, pocity. Těch je čím dál více, čím více jsem unavený.
Vzpomínám si na jediný moment, kdy jsem se dříve takhle cítil. Bylo to na Aljašce, v zimě. Nehoda kvůli špatnému počasí zamezila dodávce elektřiny pro celé město. Husté sněžení zasypalo domy a silnice a bylo jasné, že bude trvat několik dní než se situace napraví. Já jsem se tehdy čerstvě nastěhoval do pronajatého domu. Topení bylo elektrické a dům byl vychladlý, protože jsem ho ještě nestihl prohřát než došlo k výpadku elektřiny. Do dalšího dne napadly dva metry sněhu a nikdo se nemohl ani hnout dokud nepřijela záchrana. Byla mi zima, hrozná zima. S tou zimou přišla únava a riziko omrzlin. Chtěl jsem pořád spát, ale věděl jsem, že nemůžu. Postavil jsem si pseudo-igloo z téměř všech peřin, které jsem našel, abych vyrobil a uchránil alespoň trochu tepla. Používal jsem k tomu, poněkud nebezpečně, všechny možné svíčky, co jsem po domě našel. Katastrofě jsem se snažil předejít tím, že je postavím na talíř a přikryju drátěným odpadkovým košem, ale ani nebylo bezpečné ve světle velmi hořlavých dek a oblečení. Tehdy jsem zjistil, že omrzliny jsou velmi bolestivá záležitost. Nechtěl jsem spát z obavy, že se už neprobudím. Absence elektřiny, internetu a jakéhokoliv jiného odreagování vedla k tomu, že jsem se pohroužil do myšlenek tak, jako teď. Vzpomněl jsem na příběh jednoho amerického autora o muži, který se vydal na pěší výpravu překročit Yukon za hlubokého mrazu. Cesta ze začátku probíhá bez překážek, do doby, než se pod hlavní postavou prolomí led a on si namočí nohu v ledové vodě. Od té doby se postupně snaží vyrobit teplo ve sněžné pustině tím, že rozdělá oheň. Všechny pokusy ale selžou s tím, jak ztrácí zásoby a motoriku z omrzlin rukou a nohou. Jedna malá nehoda nenávratně zpečetila osud člověka. Muž se nakonec rozhodne zabít svého psa, aby si zahřál ruce v jeho vnitřnostech a naposledy zkusil rozdělat oheň. Chybí mu ale síla jak fyzická, tak duševní a nakonec nechá psa žít a sám umírá ve sněhu. Yukon je to kanadské territorium, které na východě sousedí s Aljaškou, takže mi byl příběh blízký. Mohl jsem se aspoň utěšovat, že moje situace je daleko lepší než ta stejně bezejmenného protagonisty knihy.
Život v Americe byl zvláštní, měl jsem ten pocit pokaždé, když jsem ji navštívil. Tamní lidé mají silnou identitu, jsou individualističtější snad než kdokoliv jiný, ale přesto jsou velmi otevření a upovídaní. Ve Spojených státech bylo seznamování jednoduché, člověk musel akorát vědět, co říct, aby byl na jedné vlně s danou skupinou. To ostatně platí všude, ale v Americe je to obzvlášť snadné, protože každý hrdě prezentuje svoje názory a postoje, prakticky hned na dvorku svého domu, ve svém oblečení, mluvě, nálepkách na autě a dalších cetkách, které křičí přesně to, co daná osoba zastává. Kromě velkých měst také docházelo docela k izolaci, protichůdné názory se v USA mezi sebou na většině území střetávají jen prostřednictvím sociálních sítí, když přijedeš do města (samozřejmě ne velkoměsta), tak tam každý takříkajíc táhne za jeden provaz. Přestože to je pár století, tak je poznat, jak mladá a nová ta země stále je. Evropou jsou prorostlé tisícileté kořeny a její dlouhá historie vytváří skalní podloží, které dává pocit kontinuity, stability a určité neochvějnosti. Jsou tam národnostní identity, které jsou implicitně v jádru ducha obyvatel jednotlivých zemí. V Americe je tohle všechno nové a spíše povrchní. Někteří se hlásí k poevropštěným identitám jako Irish-American, Swedish-American, Czech-American, Scottish-American, Greek-American a tak dále. Přitom ta minulá národnost je několik generací zpátky, ze zvyků tradic a kultury původního národa nezbylo nic a ani neumí slovo z jazyka jejich předků. Někteří ani neumí správně vyslovit svoje příjmení.
Jejich identita, stejně jako jejich víra a názory jsou porvrchní, i když se dušují, že opak je pravdou. Na konci 19. století napsal Dostojevský Bratry Karamazovy a v nich příběh v příběhu - Nejvyššího inkvizitora. Budu parafrázovat tak, jak si dílo pamatuji. Ježíš se vrátil na svět ve Španělsku za časů inkvizice. Prostí lidé ho okamžitě poznají a uctívají ho, Španělská inkvizice Ježíši ale nevěří a zatkne ho, další den má být upálen za kacířství. Nejvyšší inkvizitor navštíví Ježíše v jeho cele. On ví, že je to doopravdy Kristus, ale o to je mrzutější. Tvrdí, že církev už Krista nepotřebuje, že se mají lidé bez něj lépe. Když Ježíš čtyřicet dní bloudil pouští, natřikrát ho Ďábel pokoušel. Nejprve, ať zažene svůj hlad tím, že promění kameny v chléb. Potom, ať skočí z chrámu a povolá anděly, aby ho zachránili před smrtí pádem. A na závěr, aby si podmanil lidstvo a stal se vládcem všech zemí na světě. Inkvizitor pravil, že kdyby proměnil kameny v chléb, lidé by jej následovali, protože lidé vždy následují ty, kdo plní jejich žaludky a ty, které vidí konat zázraky. Kdyby skočil ze střechy chrámu s pomocí andělů, tak by utvrdil svoje božství v očích lidí navždy. Kdyby vládl všem královstvím a vzal lidem možnost volby, tak by mohla být všechna království spasena. Inkvizitor Kristu vyčítá, že špatně odhadl lidskou náturu a že většina lidí nedokáže tolerovat svobodu, které se jim dostal. Tím podle něj Ježíš vyloučil většinu lidí ze spasení a odsoudil je k utrpení. Církev následuje Ďábla, který dal nástroje k ukončení lidského utrpení na zemi a vytvoření všeobjímající kontroly lidu církví. Ježíš za celou dobu nepromluví ani slovo. Na konci jen políbí inkvizitora. Inkvizitor, místo toho, aby Krista upálil, ho propustí.
Většího argumentu pro svobodnou vůli neznám. Ať mají moje zlé i dobré činy nějaký smysl, protože jsem to byl já, kdo se rozhodl je udělat. Opouští mě síly. Nevím, jestli je to otázka vlivu mojí nemoci, ale teď nic necítím vůči lidem. Sestry a doktoři mi jsou jedno, moji současní známí taky. Sílí svět vzpomínek a zážitků, kde věci jsou vybarvenější, míň šedivé, než to, co vidím, když teď otevřu oči. Když ty oči zavřu, tak si představuji, že jsem na louce v Norsku. V Norsku jsem nikdy nebyl, tuhle louku jsem viděl v televizi. Je to jako kdybych byl stroj složený z několika diskrétních částí. Část, která pohyb a akce vykonává, už nefunguje a nikdy fungovat nebude, ta, která to plánuje a řídí v mysli asi bude plánovat až do poslední chvíle, zcela netušící, že tentokrát se nejde sbalit a odejít.
Dnes se mi zdálo, že jsem ulehl v pralese a zemřel. Koukal jsem se na své nehybné tělo z třetí osoby a postupně sledoval, jak se na něm projevuje zub času. Brzy ze mě zbyl jen bílý kostlivec. Skrz moje žebra, lebku a pánev začaly růst různobarevné květiny. Moje kosti pokryla popínává vegetace a mech. Zrodil se nový život a ptáci tomu zpívali na oslavu. Že by se mě snad moje nevědomí snažilo utěšit v posledních chvílích? Pošetilost, na to je pozdě. Musím ještě spát, cítím, že mám zvýšenou teplotu.
Mořeplavba, vrchol všech dávných průzkumníků a jedno z typických mužských přání. Plavit se sedmi mořemi, objevovat, veselit se s bodrou posádkou, překonávat nástrahy a překážky, bojovat s piráty nebo piráty být. Sen každého kluka, zejména nás, kdo se ještě jako malí koukali na tehdy nové filmy Pirátů z Karibiku, kde kapitán Jack Sparrow zažíval neskutečná dobrodružství. Je to ideál - jen modré moře, femme fatale všech námořníků, žena nejvíce temperamentní, kde námořník zažívá obrovskou radost, když má její přízeň a třese se, ba i umírá v hlubinách, když o ní přijde. A jako u všech osudových žen, jsou námořníci moři plně vydáni napospas. Není to zas tak dlouho, co jsem se sám plavil se skupinou nadšenců po pobřeží Afriky. Po šesti měsících jsme narazili i na somálské piráty. Oproti dřívějšku dnes somálské pirátství není, co bývalo. Piráti se v té době soustředili už jen na rybářské lodě s cílem získat úlovek. Naše loď původně rybářskou lodí byla, není proto divu, že se Somálci spletli. Po notné dávce zklamání nás nechali s několika výhružkami jít, a tak jsme mohli pokračovat v plavbě. Ostatní muži na palubě brali celé dobrodružství jako budování mezilidských pout a bratrství na celý život. Nevěděli, že jeden z nich už tehdy plánoval únikovou cestu a hledal další cíle svého útoku. Kdybych byl nesmrtelný, došly by eventuálně místa, kam se můžu vydat? Vzpomínám si na příběh, historku. Možná bajku. Je známá, ale možná si ji nepamatuji správně.
U řeky se potká žába a škorpion. Škorpion chce, aby mu žába pomohla se dostat přes řeku, na břeh na druhé straně. Žába ale nejdřív nechce, namítá škorpionovi, že by ji po cestě uštknul. Škorpion s tím nesouhlasí, tvrdí, že kdyby žábu po cestě uštknul, tak by se oba v řece utopili. Žába tedy souhlasí a tak se se škorpionem vydá přes řeku. Ze začátku jde cesta dobře, v polovině ale škorpion žábu uštkne. Než se oba utopí, zvládne se žába škorpiona zeptat: “Proč jsi to udělal?” Škorpion odvětí: “Protože je v mojí nátuře to udělat.”
Oproti zvířatům jsme byli obdarováni schopností svojí náturu změnit, nebo přemoci sebe sama disciplínou a dobrou výchovou. Ten, kdo křivdil, může přestat křivdit, kdo se choval tak nebo jinak, může svoje chování napravit. I ti nejhorší z nás se mohou napravit, ti nejlepší zas mohou vzlétnout moc blízko ke slunci jako bájný Ikarus a zřítit se do těch nejhlubších temnot lidského chování. Nejhorší jsou ti lidé, kteří si nedokáží přiznat svojí kapacitu pro konání zla, násilí a schopnost ublížit. Kolik hrozných událostí se stalo, protože někdo “konal dobro”, nebo si nemyslel, že dělá něco špatně. A přitom každý může v sobě najít hrdinu, i zločince. Ne všichni musí být dobrými lidmi, pro mě samotného to nebyl cíl, ale všichni se musí znát takoví, jací jsou.
Moje cesta už je téměř u konce. Dnešní sen byly jen samé útržky a bludy z horečky. Viděl jsem v nich toho nejděsivějšího člověka, kterého jsem kdy potkal. Pokud já jsem Liška, tak tento člověk je Vlk, ve vší děsivosti z pohádek německého folklóru. Se svým způsobem života jsem se vzdal jména, národnosti, altruismu, loyajalitě a stálosti, ale říkám si, že ve mě zbylo alespoň nějaké lidství. Vlk je jiný. Oko nespatřilo člověka, který by se zdál více šarmantní, přátelský, atraktivní a vznešený. Ale hned, kdy jsem Vlka potkal, tak jsem věděl, že je špatně. Aktivoval se ve mě instinkt, cítil jsem, že přede mnou nestojí živý člověk, ale predátor. Někdo, kdo dělá to, co já, ale mnohem efektivněji, bez jakýchkoliv okolků, někdo, kdo si přitom neužívá život. Zneužil jsem spoustu lidí, ale zdaleka ne tolik, ne do takové míry. Vlk. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Nikdy jsem už nepotkal tak nebezpečnou ženu. Říkám si, kolik takových monster chodí po světě. Ptám se, jako u všech lidských vlastností, charakterů a vzorců chování, jaký to má evoluční smysl? Ve věcech lidských nevěřím náhodě, všechno musí mít nějaký důvod, nějaké vysvětlení, z evolučních důvodů. Příroda nedělá věci zbytečně, orgány, které nejsou potřeba, mizí, svaly, které nikdo nepoužívá, atrofují, imunita proti mikrobům, kteří vyhynuli, se ztrácí. Odolnost našich zubů klesá, protože jí nahrazujeme péčí o zubní hygenu a dovednostmi našich zubařů. Všechno, co je a nezmizelo, má nějaký důvod. Jaký je tedy důvod existence monster mezi lidmi? Mají snad nějaký skrytý přínos pro společnost, i když na ní aktivně parazitují? Možná dokáží na základě živin, které vysají z méně uvědomnělých jedinců, stavit velké věci. Nebo jejich dravost zneškodní slabé jedince z genetického osudí. Musím si ale uvědomit, že když nedokážu vymyslet smysl svojí existence, asi nevymyslím ani smysl té jejich. Takový je můj úděl.
Myslel jsem si, že odpluji do představ a zůstanu tam až do té doby, než přijde konec. Moje slabost mě ale neustále vrací do nepříjemné reality. Před hodinou mi byla sestřička vyměnit pytel s močí. Byla tmavě hnědá, trpím akutním selháním ledvin. Další budou pravděpodobně játra. Zvednout ruku před obličej byl pro mě téměř nepřekonatelný úkol. Člověk si připadá, jako kdyby zvedal kovadlinu, ale zároveň se přitom moc nesnažil a sotva do ní šťouchal špičkou boty. Moje ruka je tak bledá, jako kdyby mými žilami už neproudila žádná krev. Prsty jsou hubené, připomínají mi Bezovou hůlku z Harryho Pottera, klouby vynikají oproti atrofovanému svalstvu. Paže je tak hubená, že si jí nepamatuji takhle drobnou od dob, kdy jsem byl dítě. Svět dětství byl o tolik jiný. Měli jsme sny a naděje a všechno bylo krásné, protože nás rodiče zaštiťovali od těch největších trpkostí života. Jak je možné, že jsme tamten svět najednou tak opustili? Byla to snad lest, přišel k nám někdo potajmu a sebral nám naše dětství, odvádějíc naší pozornost pozlátkem zdánlivé svobody dospělých? Jako děti jsme aspoň byli více upřímní, nejen vůči ostatním, ale hlavně vůči sobě. Tehdy člověk ještě neví a neumí jak správně lhát a, kdo nedokáže lhát sobě, nedokáže lhát ani ostatním. Tak dítě žije upřímností vůči sobě, svým snům a bujné fantazii a až pak, vyzbrojen vytříbeným rozumem a stříbrným jazykem přesekáváme pouta k naší nevinnosti. Zapomínáme na krásu světa, na požitky a nadšení ze všedních věcí a budujeme si velkou díru v našem srdci a posléze v srdcích ostatních. Člověk propadá požitkářství ve snaze ji zaplnit a něco si dokázat, ale voda není malta, a nemůžu čekat, že když naleju vodu do kýble s dírou, že ta voda tu díru opraví a nevyteče ven. Pak klečíme u záchoda a zvracíme do mísy, z kocoviny, z nemoci nebo z viny. Co jsem to udělal? Proč jsem se k těm lidem choval, jak jsem se choval? Proč ty lidi zneužívám? Proč jim ubližuju? Jak jsem se mohl takhle chovat a neuvědomit si to? Proč jsem takhle selhal? Co je se mnou špatně? Jak je možné, že mi to prošlo, proč mě nikdo nechytil a nepotrestal? Jak jsem mohl s dobrým úmyslem napáchat tolik škody? Proč jsem nedokázal tomu odolat? Jak jsem mohl podrazit někoho, kdo se zrovna snažil vzchopit a postavit na vlastní nohy? Jak jsem mohl zradit důvěru toho člověka? Proč jsem o tom lhal? Co mě vedlo k tomu všechno zničit? Proč jsem si nevážil někoho, kdo si vážil mě? Jak to, že jsem neviděl něčí snahu a dobrý úmysl? Proč mi nikdy není nikdo a nic dost dobré? Jak to, že jsem neviděl, jak se ti druzí cítili? Proč jsem udělal něco, o čem jsem věděl, že hrozně ublíží?
Otázky, kterými se sžírají ti, kteří ještě mají pocit viny. Mnohem více ti, kteří ho znovu po dlouhé době získali. Vrátili se do světa, kde člověk není člověku vlkem. Svět, který má smysl života, kde si člověk našel svojí kouli, kterou může jako Sisyfos tlačit do kopce. A jak se říká, musíme si představit, že byl Sisyfos šťastný. Jinak je naše existence neúnosná. A autor tohoto pojednání pravil: “Vídám mnoho lidí umírat, protože usoudí, že život nestojí za to žít. Paradoxně vídám další umírat za ideje nebo iluze, které jim dávají důvod žít (co nazýváme důvodem žít je také výborným důvodem zemřít). Já tedy shledávám, že smysl života je jedna z nejurgentnějších otázek.”
Na svojí smrtelné posteli, pro co jsem tedy žil a pro co umírám? Byl jsem člověkem, který vybudoval kariéru a posunul nějaké odvětví dopředu? Ne. Vyvinul jsem nějaké technologie, udělal nějakou vědu, nebo jinak pomohl lidstvu otevřít svět dokořán? Ne. Byl jsem snad průzkumníkem nehostinných a nedotčených zákoutí země, kam člověk nikdy před tím nohou nevstoupil? Ne. Byl jsem snad muž rodiny, který udělal všechno pro svoje potomky, aby zajistil malým a nevinným lidem tu nejlepší budoucnost? Ne. Byl jsem milovníkem a romantikem, který věnoval vše své nejlepší jedné ženě a bil se za ideu čisté lásky do posledního dechu? Ne. Byl jsem myslitelem, velkým myslitelem, který rešil základní dilemata lidské existence? Ne. Nebo snad velkým umělcem, který by tvořil kulturu a vdechnul vlastní život hlubokým pocitům, katarzím, bolestem a radostem, které trápí každého, ale nikdo je nedokáže namalovat na plátno? Ne. Byl jsem snad básníkem, nešťastným mužem, který skrývá hlubokou tryzeň ve svém srdci, ale rty koho jsou tak tvarované, že když jimi projdou povzdechy a brek z té bolesti, tak to zní jako krásná hudba? Ne. Nic takhle povznešeného.
…
Myslím… Daleko, na východu Vinska, je řeka. Kolem té řeky je hustý, zelený, jehličnatý les. Kde není les, tam je sytě, ale jasně, zelená tráva, hustá a perfektní, jako kdyby nezažila ani minutu sucha, nepříznivých podmínek, nebo zvěři, která by se na ní pásla. Ta řeka není moc hluboká. Voda v ní je čistá a je vidět na kameny na dně. Viděl jsem jí z kopce, který stál naproti ní. Na tom kopci je malé prostranství, kam chodí milovníci osamocené přírody. Právě z něj je dobře vidět. Jediné, co pohled ovlivňuje, je jeden jediný strom po levé straně. Ten strom je taky jehličnan, je to borovice. Jestli to je větrem, nebo podmínkami na tom vysokém kopci, to nevím, ale má trochu pokroucené větve a ne všechny větve mají jehličí. Jenom on je vidět takhle zblízka, ostatní stromy jsou dole, u řeky. Ta řeka meandruje a zatáčí se. Ten velký meandr už vyrobil malý ostrůvek, který je celý pokrytý jenom tou šťavnatou, krásnou trávou. Zbytek země, kterou meandr obepíná, je vyplněný loukou. Takhle ze shora je to ta nejkrásnější, nejzelenější louka. Představuji si, jak po ní chodí jeleni a laňky, jak tam poskakují králíci, jak ve vodě kolem plavou ryby, jak nad hlavou lítají ptáci. Jak já znovu stojím na té skále, s tou zdeformovanou borovicí a nadechuji ten čistý lesní vzduch, provoněný jehličím a přírodou obecně. Pro tuhle louku jsem žil a pro ni dnes i s mírem umírám.
Všichni velcí už odešli… možná bych měl už taky jít. Rozplynu se… jako slzy v dešti.
